Jak přežít HEARTBREAK

Pokud bych měla pojmenovat témata o nichž hovořím často s kamarády, “ Jak se z někoho dostat” by zcela jistě patřilo do top 5. Ani už mě to nijak nepřekvapuje. Zlomené srdce patří k mnoha nevyhnutelným důsledkům bytí. Pro lidi, kteří se dokázali zotavit ze žalu jsou tyto vzpomínky natolik silné, že většina z nich složila bláhový příslib toho, nezamilovat se už nikdy tak lehkomyslně. To je to, co říkáme, dokud opět nepotkáme někoho natolik fascinujícího, že všechny ty probrečené noci smeteme pod koberec. Všichni známe ten typ lidí, kteří jsou schopni přinést nám vždy obě dvě z následujících věcí. Nepopsatelné štěstí, nebo neuvěřitelnou bolest. Nicméně za ten risk to stojí. Nebo alespoň žijeme v té iluzi. 


To je také jedním z důvodů, proč je snaha překonat žal takové utrpení. Polovina trápení je způsobena nepříjemnou skutečností , že jsme si to v podstatě vnutili sami a aktivním účastníkem v podněcování bolesti jsme také jen my samotní.
Nepsaným pravidlem je, že žal, nebo smutek z rozchodu řešíme v soukromí a tichosti. Nikdo, kromě pár přátel a rodiny neví, čím procházíme, což znamená, že okolí s námi jedná, jako by bylo všechno v pořádku, zkrátka i my se jevíme normálně, až na to, že se cítíme, jako bychom právě ztratili končetinu.
 
Takže pokaždé, když na toto téma přijde řeč, někdo se otevře, automaticky mu patří můj respekt za to, že se nebojí diskutovat o tak choulostivé věci. Žijeme ve světě, kde je normální ukazovat výstřihy, nohy a tak dále, ale stydíme se projevovat emoce, snad kvůli tomu, aby se ostatní necítili trapně.

Vzhledem k tomu, že předstírat vyrovnanost ve stavu, kdy se cítíte jako kus hadru je vysilující, je úplně normální, že začneme hledat katalyzátor léčby našeho heartbreaku. Takže snad, pokud se budeme dívat na správné filmy, číst vhodnou literatutu a poslouchat ony „všechno bude ok“ písně, nějak bychom mohli ten proces hojení urychlit. Skutečnost je ovšem taková, že žádná instantní řešení, když přijde na zlomená srdce NEEXISTUJE.

Samozřejmě, že se jedná o dočasné opatření, které nám dodává iluzi léčby a bude, alespoň na chvíli (byť neefektivně) zaplňovat prázdnotu, kterou cítíme. Můžeme předstírat lhostejnost, opíjet se do němoty minimálně čtyřikrát týdně, protancovat několikery střevíčky, chodit do posilovny, mít sex s někým jiným, pořídit si nový účes, postovat statusy na Facebooku o tom, jak jsme „silnější“ a „v pohodě“, nicméně akumulační vliv všch těchto činností bude značně zanedbatelný. Je to trošku jako používat zubní nit na stehy ran. Lidé mohou chvíli i věřit tomu, že je to reálné, ale po chvíli se všechno většinou zhroutí, jako domeček z karet.

Takže. JAK se z přes někoho přenést, dostat se z někoho? Žádné rozumné, smysluplné JAK se bohužel nenabízí. Žádná efektivní metoda, kouzelná formulka, neexistuje pět jednoduchých kroků, rad. Není ani žádná tajná mantra, kterou si budete našeptávat před spaním. A kdokoli, kdo se vám snaží vnutit knihu s takovou odpovědí, či řešením, je šarlatán. Nevěřte mu. Všechno, co můžeme udělat, je pokračovat v žití. Cokoli děláte, pokračujte v tom. Předstírejte normálnost, dokud se věci do normálnu opravdu nevrátí. Život jde dál a jednoho dne se přestanete starat. Přestane vás zajímat. Přestanete se starat natolik, že si ani neuvědomíte, kdy se to přesně stalo. Se zlomeným srdcem nejde bojovat, ale jde ho tak nějak „přežít“.

Smutné je, že pokud příliš spěcháme v léčbě zlomeného srdce, někteří z nás vkládají příliš mnoho energie do snahy zapomenout na osobu, která způsobila naši bolest. Jestliže někdo otřese naším životem natolik, že na něj potřebujeme zapomenout, je to opravdu tak? Zkušenost sama o sobě může mít jisté vady, ale lekce, kterou jsme dostali může být na jednu stranu perfektní. Perfektně podle ní upravíme naše další jednání a pomůže nám v budoucnu.

Kromě toho. Proč musíme předstírat, že osoba, se kterou to skončíme, navždy zmizí z našeho života? Bude naší součástí, ať se nám to líbí, nebo ne. V dobrém, či ve špatném, zanechávají nesmazatelnou stopu v našich životech, tvarují naše charaktery , formují náš pohled na Svět. Nemyslím si, že to je něco, co bychom měli odmítat, ale spíše přijmout . Vždy budou naší součástí a od té doby, co nad námi nemají moc je to v pořádku.

Takže. Jestliže neexistuje jasná odpověď na to JAK, nabízí se ta na otázku ZA JAK DLOUHO?

Moje odpověď zní: „Nevím, šest týdnů? Šest měsíců? Šest let?“ Ať už si lidé zvolí jakoukoli dobu pro „držení smutku“ , je libovolná. Řekneme-li někomu blahosklonně, že mu to trvá příliš dlouho, nebo ho budeme odsuzovat a pravíme, že se z toho dostal příliš rychle, stejně tím jen promítáme svá vlastní přesvědčení, která jsou ve finále irelevantní. Pravdou je, že stejně, jako neexistuje žádná magická formulka, neexistuje ani magický počet dní, po jehož překonání si budeme moci říci „trápení je u konce“. To je můj názor.
Jdu na to ze špatného konce? Nabízí se snad nějaká fungující metoda na překonání hearbreaku? Nebo je to prostě jenom otázka toho pokračovat v bytí a „ono to nějak dopadne“?